Za vínem ve Falcku, německém Toskánsku

Ten, kdo navštíví Falcko na konci zimy, se nestačí divit, kvetoucí mandlovníky v té době jen tak někde v přírodě neuvidí. Ostatně, zdejší kraj, vyznačující se nejslunečnějším a nejteplejším podnebím v celém Německu, bývá označován za německé Toskánsko. Jinak je to ale především jedna z nejznámějších vinařských oblastí, kde se víno pěstuje na ploše 24 000 hektarů.

K dokonalému seznámení se zdejším krajem a jeho specialitami slouží Falcká vinná stezka, začínající v městečku Bockenheim a končící po pětaosmdesáti kilometrech nedaleko francouzských hranic ve Schweigenu jižní vinařskou branou. Celou ji můžete projít, projet na kole po výborně udržovaných cyklostezkách, na nichž se po ochutnávkách vína nemusíte bát ani policejních kontrol, ani pokut, dokonce ji můžete projet po silnici v zapůjčeném kabrioletu. A pokud patříte mezi labužníky a milovníky vína, umění a života, tak si buďte jisti, že vám přiroste k srdci.

Na vinné stezce

Naši pouť jsme zahájili kousek od Bockenheimu v Dirmsteinu, ležícímu téměř na začátku stezky ve stylové restauraci Roosmarin, kterou můžeme vřele doporučit. Ne proto, že za dob kancléře Helmuta Kohla se v ní téměř pravidelně konala zasedání spolkové vlády, ale pro příjemnou atmosféru a kuchyň založenou na rozmarýnu. Nevěřili byste, na kolik možných způsobů lze tuto bylinu využít.

V obřím sudu Bad Dürkheimu

Mezi nejnavštěvovanější místo celé stezky patří Bad Dürkheim, jediné lázeňské město, které na ní leží. Ve městě je krásná vinice, šplhající až na vysoký kopec s kapličkou. První vinice tu byla založena už v roce 1155. Víno z ní, ačkoliv je velmi chutné, si ale koupit nemůžete, nabízí se pouze významným hostům zdejší radnice. Co však můžete, ba přímo musíte, navštívit největší vinný sud na světě. Postavil ho v roce 1934 vinař Fritz Keller, měří v průměru 13,5 metru a vešlo by se do něj 1,7 milionu litru vína. Na jeho stavbu bylo použito 200 borovic dlouhých 40 metrů a původně byl koncipován jako památník věnovaný německým vinařům, dnes je v něm příjemná třípatrová restaurace specializující se na typická falcká jídla za přijatelné ceny.

Víte co je Saumagen?

Nejznámější falcká specialita. Najemno nakrájené vepřové maso a brambory smíchané s cibulí, majoránkou, muškátovým oříškem a bílým pepřem, lze přidat podle chuti hřebíček, koriandr, tymián, česnek, bobkový list, kardamom, bazalku, kmín, nové koření a petrželku. Vše se uzavře do vepřového žaludku a vaří. Výsledný výtvor se podává tence nakrájený jako carpaccio, nebo se ještě griluje či opéká. V každém případě ale k němu patří kyselé zelí a bramborová kaše nebo brambory, přičemž průvodním nápojem bývá suché bílé víno. Říká se, že je povinností každého návštěvníka Falcka alespoň jednou tuto specialitu ochutnat. Výjimkou nebyl ani Ronald Reagan, Bill Clinton, Michail Gorbačov či Margaret Thatcherová.

Víno z půllitru

Jestliže nejvyhledávanější raritou Bad Dürkheimu je vinný sud, pak druhou takovou je největší vinný trh na světě zvaný Wurstmarkt, během něhož se za dva dny vypije 1 300 000 litrů vína. K němu se jedí wursty, odtud také poněkud netradiční název, jenž ho odlišuje od dalších více než dvouset místních vinařských slavností. Když jsem se ptal na důvod tohoto názvu, dostalo se mi lakonické odpovědi, že jídlo patří neodmyslitelně k vínu, a když pijete víno, dostanete zároveň i hlad.

Víno se na této slavnosti, jako ostatně často v celém Falcku, pije z půllitrových sklenic s vytlačenými prohlubněmi. Je to starý zvyk. Když usednete s partičkou přátel, nalije se víno do této sklenice, která pak koluje kolem stolu. A aby se zbytečně nezahřívalo, když ho uchopíte do ruky, vymysleli prohlubně, jež vás nutí uchopit sklenici do prstů, a sklenici tak nezahříváte.

Léčebný solivar

Třetí raritou je solivar, 330 metrů dlouhá a 16 metrů vysoká stavba naplněná roštím, jež se dováží z Polska a musí se každých deset až patnáct let obnovovat. Pod stavbou vyvěrají z hloubky dvě stě metrů minerální prameny, jejich vodou se roští polévá a do ovzduší se uvolňují léčebné sole. Vzniká tak téměř středomořské klima, okamžitě jsme to ucítili. V okolí je park s lavičkami, kde se posadíte a zhluboka dýcháte, i místní hotely jsou postaveny tak, aby jejich okna směřovala k solivaru. Díky minerálním pramenům jsou tady také lázně. K procedurám patří pití vinné šťávy, která rozpouští ledvinové kameny.

V Deidesheimu už byli všichni

Návštěva vinné stezky by nebyla úplná, pokud bychom nezavítali do Deidesheimu, čtyřtisícového městečka majícího ve znaku vinný hrozen a kozla, a jehož městská práva mu daroval český král Václav IV. Proslavil ho opět bývalý kancléř Helmut Kohl, který do pětihvězdičkového hotelu Deidesheimer Hof a jeho restaurace Schwarzer Hahn (Černý kohout), jedné z nejlepších a nejluxusnějších v celém Německu, pozval snad všechny státníky světa své doby: Michaila Gorbačova, Borise Jelcina, královnu Elizabeth II., španělského krále Juana Carlose a královnu Sofii či Margareth Thatcherovou, jejichž fotky zdobí stylový interiér. Vyhledávají ji i hvězdy show businessu jako Rolling Stones, José Carreras nebo Reinhold Messner. Vyhlášenou se stala za třináctiletého působení michelinského kuchaře Manfreda Schwarze. Ten zde ale už nevaří, a pokud byste chtěli ochutnat jeho skvělé kreace, museli byste zajet do Kirchheimu, kde si otevřel vlastní kulinářskou restauraci nazvanou "Schwarz Restaurant". Pozor, kreditní karty tady neberou.

Zámek rozdělený na dvě části

Jinak Deidesheim jsme obešli zhruba za hodinu, přičemž jsme si prohlédli i původní zámeček, který zámecký pán rozdělil kvůli rozhádaným synům na dvě poloviny, obě nyní obývají soukromí majitelé, v jednom je galerie, nabízející šperky a předměty z drahého kovu místní umělecké rodiny. Prošli jsme se i městským parkem se starobylou věží, v níž každý rok pobývá vybraný spisovatel, mající za úkol popsat krásy města a okolí. Odměnu za své snažení dostává v naturáliích, totiž ve dvou lahvích vína denně.

Víno se tady skloňuje na každém kroku. Deidesheim totiž patří mezi největší vinařské obce ve Falcku a místní vinaři jsou proslavení doslova po celém světě. Vždyť každý milovník ryzlinku (a silvaneru) si při vyslovení jmen vinařů jako jsou dr. Deinhard, Geheimrat dr. von Bassermann-Jordan, Geheimrat J. Wegeler či Reichsrat von Buhl slastně povzdychne. Anebo při jménech zdejších nejslavnějších vinic: Herrgottsacker, Pechsteinforst, Mariengarten, Hohenmorgen, Mäushöhle, Paradiesgarten.

Letní sídlo Ludvíka I.

Jen o pár kilometrů dál leží Neustadt an der Weinstrasse (Nové město na vinné ulici) s velkou radnicí, kostelem a hezkým náměstím. V Maikammeru odbočujeme na Svatý Martin, kouzelné městečko plné drobných vinařů, lákajících turisty do svých hrázděných domů nebo sklípků na ochutnávky. V názvu má uvedeno "Luftkurort" a tak řekněte, co může být příjemnějšího, než pít lahodné víno na vzduchu, který léčí, a k tomu přikusovat cibulový koláč, vyhlášenou to místní specialitu? Mají tady i jednu raritu – obchod nazvaný Konzulát vín, v němž prodávají vína z celého Falcka.

Kousek nad městem se tyčí krásná prostorná vila, Villa Ludwigshöhe, jež si jako letní sídlo nechal postavit král Ludvík I. Bavorský od architekta Friedricha Wilhelma von Gärtnera po vzoru staveb z italských Pompejí. Je odtud krásný výhled na falcké vinice, z druhé strany je lemována jedlými kaštany. Interiéry jsou přístupné veřejnosti, dokonce se zde konají i svatby, pořádají výstavy a o sobotách koncerty.

Ráj pro pěší i kolaře

Pokud byste ještě měli chuť na jednu zastávku, vydejte se na kopec se zříceninou hradu Madenburg, jednu z největších středověkých zřícenin. Střetávají se tady tři slohy - románský, gotický a renesanční. Do dnešních dnů se dochovaly obvodové zdi, dvě renesanční věže a studna, která prý sloužila i jako únikový východ při přepadení hradu. Z hradeb je krásný výhled na Falcký les protkaný neuvěřitelnými dvanácti tisíci kilometry stezek pro pěší i kola. Na hradě je příjemná hospůdka, kde docela slušně a levně vaří. A také malé muzeum, věnované historii hradu.

Naše cesta za vínem se už pomalu chýlí ke konci, protože za zhruba pět kilometrů budeme na konci nejenom vinné falcké stezky, ale i na konci Německa. Z kamenné brány ve Schweigenu-Rechtenbachu, která je začátkem nebo koncem celé trasy, jsou už totiž vidět francouzské kopce a stráně.

Text a foto Bohumil Brejžek