Atapana, aneb český zemědělský odborník a etnograf

Žijí mezi námi, jsou zcestovalí a ve světě velice uznávaní.Mezi takové skvělé spoluobčany patří i vystudovaný ekonom na Vysoké škole zemědělské, dnes České zemědělské univerzitě v Praze Suchdole, Mnislav Zelený, ekonom, etnograf a přítel indiánů ve čtyřech státech, počínaje Brazílií, Peru, Ekvádorem a konče Venezuelou. Jako o pár let mladšímu spolužákovi mi poskytl krásné dvě hodiny vyprávění o svém osudovém vztahu k původním národům Amazonie a dá se říci i poslání.
Sešli jsme se nedávno v Praze ve Švehlově knihovně,kde jsme byli nerušeni a dokonce i uvítáni Ing Janem Humlem, vedoucím odboru Knihovny Antonína Švehly, patřící ve Slezské ulici pod Ústav zemědělské ekonomiky a informací.

Náčelníkem indiánů dle souznění s přírodou
Jak se mohl stát Mnislav náčelníkem Indiánů, když oni Bílého muže až tak nemusí, stručně řečeno.
A zase na otázku jasná odpověď. Ctí jejich zákony, že vše živé je tu dáno Matkou přírodou. "Když
indiáni žijí a vyrůstají v přírodě, nic nepřijde nazmar. Příroda je božstvo, oni jsou věřící. Má to ducha ,okolí je oduševnělé a chovají se laskavě. Neuznávají naše zákony, ty si napsali lidé ,ale pravda je v přírodě,která si dělá své vlastní zákony a oni žijí podle nich. Podřizují se sice Matce přírodě , ale nezneužívají ji," tak vysvětlil ve stručnosti mentalitu pralesních lidí Mnislav , který byl ale rodiči vychován v obdobném duchu a to je i oslovilo.
Maminka byla selka co řídila a rozvíjela malé hospodářství, otec sice úředník,ale tělem a duší sadař a syna vedli oba rodiče, jak tomu dřív bývalo , nejen na venkově zcela běžné. K pokoře a lásce k bližnímu nevyjímaje z toho i zvířata a drobné tvorstvo jako byli mravenci, brouci , prostě vše živé. Nesmělo se ani plýtvat potravinami a po jídle se talíř vracel k umytí prázdný.
"My dnes ale chceme přírodu zneužívat, doslova ji vyždímat Jednou stavíme přehradu , meandry, měníme koryta řek a často neumělými zásahy likvidujeme, rozoráváme meze a co víc, na přírodu si stěžujeme.Když prší nadáváme, zlobíme se ale když je sucho, kritizujeme teplo .Mentalita indiánů je ale zcela jiná, ti berou co příroda zrovna nabízí jako dar a nikdy si nestěžují.", pokračuje v přibliřování jejich mentality Mnislav Zelený.On ale tohle razí také a tím si získal brazilské indiány naplno.
Jak se ale k indiánům dostal?
Zase zcela jednoduše.Po vysoké škole chvíli pracoval,ale neopustila jej touha cestovat,jak byl zvyklý s otcem a tak se rozhodl na jaře 1968 odjet s jednou librou na velký vandr do světa, někam do Ameriky." Dostal jsem výjezdní doložku na 2 týdny, koupil si jednu anglickou libru a projel celou Jižní a Střední Ameriku . Dva roky jsem tak střídavě dělal číšníka v Rio de Janeiru a v Londýně, ale taky tvrdě makal v přístavu v Hamburku a Rotterdamu, nikdo mi nedal ani korunu, ale taky nenechali mě hladovět nebo spát jen tak pod širákem.Vždy se někdo o mne postaral. Lidi jsou z 99 procent dobří a zvyklí pomáhat. A tak jsem poznal život Jihoameričana zespodu a taky potkal spousty Čechů . Byli v každé "díře" a vždy úspěšní, protože byli pracovití a spolehliví a tak je místní i brali.Neplánoval jsem nic a taky se nedral někam vzhůru po nějaké kariéře, k tak zvanému zvyšování HDP, jak je to dnes jediným motorem podnikatelů. Indián je skromný , chce prožít život s radostí a být spokojený se svým místem na Zemi, na své rodné hroudě. Za dva roky jsem pak vedl u etnika Kofán v Ekvádoru a u skupiny Ece´je v Peru kulturně antropologický průzkum, a hlavně jsem měl radost, že jsem s nimi. Tím mne vzali mezi sebe a tak jsem u Kofánů Ačo Racho (Stařešina rezavých vřešťanů), u Yawalapiti Atapana (List zelené palmy) a v Peru Ičahí óši (Bílá opice) ,"vysvětlil Mnislav jak se během svých návratů do 4 států jižní Ameriky stal vlastně i náčelníkem a pološamanem s těmito názvy. Sám se uvádí v dopisech a publikacích se svým indiánským jménem Atapana.
Nejznámější plodina indiánů
Brazilská pralesní půda je v podstatě neúrodná a jen pár centimetrů na povrchu je díky spadlému listí obdařeno potřebnými živinami,ale pak dál do hloubky je to bída. Indiáni na ní pěstují odjakživa hlavně maniok, základní rostlinu. Je jedovatý, ale umí si s jeho spotřebou poradit. Nejdřív vždy vyklučí část území.Není to velké území. Posekají nejdřív vše co na daném budoucím poli dosud rostlo, to zapálí a popel co tam takto vznikne živí budoucí rostlinu hlavně svými minerálními lítkami jako je především dusík , až maximálně 5 let. "Opakuji, není tam úrodná půda,je to čistý laterit,zcela neúrodný a jen 4 cm úrodné půdy na tomto nově vzniklém poli.," vyvstělil Mnislav Zelený. Potom se zase vyseká kus dál a nechá se to původní pole opět zarůst přirozenou sukcesí, tedy rostlinstvem. Je to vždy malé území, co se takto udržuje pro účely této plodiny a některých i dalších, ale méně významných. "Dnes se kácí pralesy ve velkém, a to již nikdy nezaroste", dodává Mnislav.U indiánů se tohle hospodaření na malých políčkách děje po tisícíceletí. Manioku stačí dusik z popela, jsou to keře tak do výšky dvou metrů s obrovskýnmi hlízami a to je základní plodina v Americe i jinde v tropech.




Jedovatost není překážkou
O manioku je běžně známo, že jeho hlízy jsou pro člověka velmi jedovaté, ale s tím si indiáni umí poradit.Vytěží z něj vše podstatné pro svou nejen obnživu, ale i zdraví. Hlízy se musí nejdřív oškrabat, pak se nastrouhají a rozdrtí . Jejich jedovatost způsobuje kyanovodík a to samozřejmě indiánské ženy vědi, a proto nastrouhanou bílou masu manioku proplachují vodou nebo dávají do lisu, do takové jakoby obrovské punčochy z košikářské pleteniny. Ta, když se stáhne, jedovatá šťáva vytéká, ale i ta se dál využije. Následně se vaří a ve spoustě páry jedovatý kyanovodík odchází odpařováním. To co zůstane, se nechá kvasit, až vznikne chutný mírně opojný nápoj u Kofánů zvaný jaraké. A když se tento nápoj dál vaří, tak časem zhoustne až vznikne černá pasta. "Je velmi chutná a přirovnávám ji k našemu worchesteru," upřesňuje náš průvodce pralesní říší Atapana. "Náčelník Aritana mě vyzkoušel, zda mu věřím, že mají protijed na smrtící ještě nevymytou maniokovou masu. Nemohl jsem couvnout,přišel bych o svou reputaci jako adoptovaný člen kmene Yawalapiti. Na jeho pokyn jsem tuto masu ochutnal a byla po hořkých mandlích. Pak mi Aritana dal pár bílých krystalků a zase jsem dál žil. Vyrábějí je z ovoce pequi.(Caryocar brasiliensis). I v tomto případě se získaná šťáva vysuší a z ní vzniknou pak krystalky." I toto ovoce se využívá jednak ke stravě, k výrobě opojných nápojů i k výrobě léčiv. Příroda tak souzní s původními obyvateli Amazonie a přináší jim potřebnou potravu, jed, protijed, ovoce, nápoje. Stačí jen pochopit pomocnou ruku Matky přírody a nepříčit se jí.
Dopady projektu EU zvanému Mercosur
Indiáni jako původní obyvatelstvo žijí s přírodou v souladu a nic nepřijde nazmar. "Příroda je božstvo, oni jsou silně věřící v její příznačnou sílu a dobro, a taky to naprosto respektují. Neuznávají naše zákony, ty si napsali lidi, bytosti chybující. Pravda je daná jen a jen přírodou", uvádí své zkušenosti s mnohaletitém souzněním s pralesním lidem Mnislav. A národohospodářský systém Mercosur je pro něj ,stejně jako pro tamní indiány něco nepřijatelného , nemožného, to co velké nadnárodní firmy těžařů naprosto porušují. Vykácené velké plochy pralesů, na kterých se nyní za podpory umělých hnojiv pěstuje v obrovských lánech bavlna,kukuřice a soja nebo na pastvinách chovají nekonečná stáda dobytka, nenávratně odebírají půdu původnímu obyvatelstvu a jsou vlastně příčinou jeho nenápadné genocidy. Je to hřích na nich páchaný a nejen na nich a my to odebíráním těchto produktů vlastně podporujeme.Má to jasný dopad na ten pravý Green Deal , s nímž v tomto podání bojoval na sklonku života i náš slavný profesor Otan Šik, žijící pak v emigraci po roce 1970 ve Švýcarsku ale i kanadský profersor John Bollen.Oba zajížděli do deštných pralesů a po svém brojili proti těmto zvěrstvů,.Ota Šik svou tvorbou, kdy měl opakovaně výstavy svých obrazů na toto téma a jeden s větvičkou původní zelené obživy indiánů maniokem mi takto věnoval po setkání v Basileji. Totéž bylo u Johna Bollena, s nímž jsme se potkali na lesnickém kongresu v Moskvě v roce 1985 a ten zase bojoval svými skvělými přednáškami po světě a právě na tomto kongresu mi o svých nekončících protestech podával svědectví.
Mercosur ale EU prosadila a evropští zemědělci proti němu opakovaně demonstrují. Je už jen na budoucím přírodním vývoji této tak dříve krásné přírodní říše Latinské Ameriky, jak se to dál promítne do dění a změn v přírodním provedení.Věřme jen, že i tady se Grenn Deal projeví ve své pravé podobě a to ne proti proti tvorstvu naší planety.
Pozvání k filmu, co vstupuje do kin i u nás
A pozvánku na film z pralesní říše indiánů Latinské Ameriky už na závěr tohoto článku přijměme přímo od Mnislavem Zeleného: "Milí a vzácní přátelé a příznivci, právě jsme teď v létě společně s kameramanem a režisérem Liborem Kozákem a s kreativním producentem Milošem Zábranský mohli po prvé vidět celý film, samozřejmě v jeho pracovní verzi. Nicméně film je na světě, a jeho délka je 90 minut. Jde o mnoho zajímavých obrázků a příjemných zážitků z této zapadlé kultury původních obyvatel brazilské Amazonie. Je to můj projekt, časosběrný dokument sledující 40 leté vzájemné přátelství mezi mnou a Yawalapiti, který vzniká díky generálnímu partnerovi filmu společnosti Metrostav, a.s. Rád se tak ve vzpomínkách vracím do míst v džungli, která mi změnila život, do míst, která se mi stala druhým domovem. Své návraty k nim beru jako putování proti proudu času. Putování k dávnému přirozenému způsobu života v lůně Matky přírody. Putování k základním otázkám lidské existence, k zrcadlu posledních lidských otázek o životě a smrti odrážejících se ve velkých slavnostech kuarup, několikadenních pohřebních rituálech.
Když archivy promlouvají
Díky mým komentářům, vzpomínkám a osobnímu filmovému a fotografického archívu z minulých cest a pobytů v Amazonii mezi indiány oblasti Alto Xingu se diváci filmu Awiri ruru stanou svědky skrytého příběhu tohoto věrného přátelství a společného života v džungli. Současně budou sledovat i téměř tragický osud lidu Yawalapiti, boj o jejich přežití, kdy v čtyřicátých letech 20. století byl téměř vyhlazen. Expedice bratrů Villas Boas tehdy nalezla pouhých 17 přeživších Yawalapitiů zdecimovaných válkami a zavlečenými civilizačními epidemiemi spalniček, chřipky a neštovic. Měl jsem možnost osobně poznat nejen vůdce této expedice Orlanda Villas Boas, brazilského hrdinu, ale zejména některé z přeživších Yawalapiti jako Parú, Mapukayaka, Makuko, Yakao a s nimi prožívat jejich radosti a vzájemné přátelství jako člen jejich kmene. Starší žena Ayrika mě po čase adoptovala jako Atapanu a mým adoptivním otcem se stal šaman Guňitze. Mí amazonští přátelé nerozlišují biologického syna od adoptivního. Stal jsem se prostě jejich synem a po 40 letech mě pro změnu jiný Yawalapiti, Tumi, přijal jako svého dědu a on se stal mým vnukem. Tak to prostě v Amazonii chodí. Těším se na vaše názory a na vaše radosti," TÓRI váš Atapana .
Eugenie Línková text a foto a archiv Mnislava Zeleného