Proč jsem napsal článek: „Nejde o Agrofert. Jde o princip“

Pro Potravinářský obzor bych rád navázal na svůj komentář, který vyšel v týdeníku Zemědělec pod titulkem "Nejde o Agrofert. Jde o princip". Vím, že ne každý čtenář Potravinářského obzoru měl možnost tento text číst, proto je potřeba stručně připomenout jeho základní smysl. Reagoval jsem v něm na rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu, že nebude zpětně vymáhat nárokové přímé platby vyplacené společnostem ze skupiny Agrofert. Ve veřejném prostoru se z tohoto rozhodnutí okamžitě stalo politické téma. Já jsem se snažil upozornit na to, že podstatou věci není Agrofert, Andrej Babiš ani jakákoliv politická sympatie či antipatie. Podstatou věci je princip, podle kterého se v Evropské unii vyplácejí nárokové zemědělské podpory.

Článek jsem napsal proto, že považuji za nebezpečné, když se odborná otázka pravidel společné zemědělské politiky zjednoduší na politický střet. Přímé platby jsou nárokové podpory. To znamená, že pokud zemědělec splní předem stanovené podmínky aktivního zemědělce, má na podporu nárok. Výše podpory se stanovuje podle objektivních kritérií, typicky podle výměry půdy nebo počtu hospodářských zvířat. Nerozhoduje o ní politik podle toho, zda se mu daný podnik líbí, nebo nelíbí. Nerozhoduje o ní ani úředník podle správního uvážení. To je zásadní rozdíl oproti nenárokovým, například investičním, dotacím, kde prostor pro posouzení a správní uvážení skutečně existuje.

Právě proto Evropská komise nárokové přímé platby pro Agrofert doposud nikdy nezpochybňovala jako předmět střetu zájmů. Problém tedy není v evropské legislativě. Skutečné úskalí je na straně české právní úpravy, která není v tomto ohledu dostatečně jednoznačná. Na což ostatně dlouhodobě poukazují právní kapacity z Univerzity Karlovy i předních českých právních kanceláří. Český zákon o střetu zájmů byl přijat v politicky vyhrocené atmosféře a jeho výklad dodnes připouští různé interpretace. Teoreticky lze dovodit i výklad, že podle českého práva podnik ve vlastnictví veřejného činitele nesmí být příjemcem ani nárokových dotací. A právě tato nejednoznačnost zatěžuje soudy (které ovšem ve věci nárokových dotací ve vztahu k Agrofertu doposud nikdy nerozhodly, přestože mediálně je tato nepravda velmi rozšířená), vytváří právní nejistotu a oslabuje předvídatelnost podnikatelského prostředí.

Je přitom pozoruhodné, že už při projednávání této novely zákona o střetu zájmů, označované jako "Lex Babiš," existoval pozměňovací návrh, který měl do zákona doplnit právě klauzuli, že se omezení nevztahuje na nárokové zemědělské dotace. Tento návrh tehdy předložili poslanci politické strany, která dnes patří k nejhlasitějším kritikům dnešního rozhodnutí SZIF. Z věcného hlediska šlo o návrh realistický, v souladu s evropskou logikou nárokových podpor, a především o návrh, který mohl dnešní právní nejistotě předejít. Pokud by byl zákon v tomto bodě jasný, nemuseli bychom dnes vést debatu, která se tváří politicky, ale ve skutečnosti se opírá o nejednoznačné právní prostředí. Proto často apeluji na politiky, aby našli shodu napříč politickým spektrem a schválili takovou novelu českého zákona o střetu zájmů, která bude v otázce nárokových dotací pro zemědělce jednoznačná. Ušetřili by tím celé České republice spoustu zbytečných starostí i dramatických emocí.

Další rozměr celé věci je podle mě ještě vážnější. Jestliže vytvoříme prostředí, ve kterém vstup podnikatele v zemědělství do politiky může znamenat existenční riziko pro jeho podnik, vysíláme tím velmi nebezpečný signál. Český zemědělec je dnes v průměru bez dotací ztrátový, a to bez ohledu na velikost podniku. Přímé platby nejsou bonusem navíc. V současném nastavení ekonomiky zemědělské prvovýroby jsou pro mnoho podniků součástí základní stability hospodaření. Pokud tedy podnikatel v zemědělství ví, že vstupem do politiky může vystavit svoji farmu riziku ztráty nárokových plateb, nejde o formální problém. Jde o rozhodnutí, které se může dotýkat budoucnosti celého podniku či farmy, jejich zaměstnanců i rodin na venkově. A já bych si osobně přál, aby příští předsedové parlamentních výborů pro zemědělství nebo třeba i příští ministři zemědělství měli vlastní osobní farmářskou zkušenost, aby se rekrutovali právě z řad zemědělců, kteří byli ve svém hospodaření úspěšní. Aktuální právní prostředí je od vstupu do politiky odrazuje. A to je pro náš sektor špatně.

Velmi problematická je také falešná představa, že kdyby stát začal prostředky po Agrofertu zpětně vymáhat, získal by miliardy korun, které by mohl použít pro státní rozpočet nebo pro ostatní zemědělce. Tak to ale není. Pokud by stát zpětně zpochybnil vlastní rozhodnutí o vyplacení nárokových podpor, otevřel by tím několik set právních sporů (s několika desítkami farem Agrofertu za každý z roků, kdy byl Andrej Babiš v exekutivě). Musel by zároveň připustit, že rozhodnutí o poskytnutí dotací neměla být nikdy vydána. Tím by se však vystavil dalším žalobám o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nebo chybným rozhodnutím státu.

Dotčené podniky by mohly zcela oprávněně namítat, že pokud by od počátku věděly, že nárokové dotace nedostanou, přizpůsobily by tomu své podnikání. Mohly by například omezit hospodaření na pronajatých nebo méně výnosných pozemcích, snížit rozsah živočišné výroby, případně se v některých případech rozhodnout pro svoji vlastní likvidaci z důvodu nerentability. Jinými slovy, stát by zpětně měnil podmínky, podle kterých podniky několik let činily ekonomická rozhodnutí o svém podnikání. To je obecně platný fakt, zcela bez ohledu na to, zda jsou tyto podniky členy nějaké podnikatelské skupiny, případně které.

V krajním případě by tedy mohl nastat paradoxní a pro stát velmi nevýhodný scénář. Stát by sice formálně vymohl miliardy korun, ty by ale nezůstaly ve státním rozpočtu. Musely by být vráceny Evropské komisi, a navíc by České republice hrozila sankce za chybnou aplikaci pravidel při distribuci podpor. Současně by stát čelil žalobám poškozených subjektů o náhradu škody, a to potenciálně ve výši vyšší, než byly původně vyplacené dotace. Šance, že by v takových sporech poškozené firmy uspěly, by rozhodně nebyla zanedbatelná. Z hlediska státního rozpočtu by se tedy nejednalo o žádný příjem, ale naopak o obrovské finanční riziko.

Proto považuji za pochopitelné, že SZIF postupoval s péčí řádného hospodáře a rozhodl způsobem, který Českou republiku nevystavuje riziku obřích nákladů. Fond nemůže rozhodovat podle politické nálady. Musí posoudit právní rizika, ekonomické důsledky a dopad na stát. V tomto smyslu jeho rozhodnutí nepovažuji za obhajobu jedné firmy, ale za snahu zabránit řetězci sporů a škod, které by mohly dopadnout na veřejné finance i na celý zemědělský sektor.

A nelze zapomínat ani na praktický dopad na samotnou zemědělskou výrobu. I u tak velké skupiny, jako je Agrofert, je otázkou, jaký by byl reálný dopad zpětného vymáhání tak obrovských částek na hospodaření její zemědělské části. Zemědělská prvovýroba v České republice dnes funguje s velmi napjatou ekonomikou. Pokud by desítky zemědělských podniků musely okamžitě vracet státu miliardy korun a následně čekat několik let na výsledek soudních sporů, znamenalo by to zásadní zatížení cash flow celé skupiny. Mohlo by to vést k útlumu výroby, odprodeji majetku nebo omezení činností, které jsou dnes důležité pro zaměstnanost na venkově, péči o krajinu i produkci potravin.

Je třeba si uvědomit, že zemědělských prvovýrobců ve skupině Agrofert je několik desítek a působí po celém území České republiky. To není jen teoretická politická kauza, to je reálný dopad na reálný kus českého zemědělství (jakkoli i široce zažitá představa o zemědělství jako vysoce koncertovaném nebo dokonce oligopolním oboru je vyloženě falešná, protože všechny farmy Agrofertu dohromady obhospodařují asi 3,3 % zemědělské půdy a dalších zemědělců je u nás 30 tisíc). Tento dopad by se mohl projevit v regionech, v zaměstnanosti, v návazných službách, v lokální ekonomice, v produkci potravin a konec konců i v daňových příjmech státu. Ten, kdo si s tímto ohněm zahrává, by měl jasně říci, zda si je vědom všech důsledků. V sázce není jen boj proti politickému protivníkovi. V sázce je právní stabilita, státní rozpočet, české zemědělství a český venkov.

Jsem rád, že původní článek v Zemědělci vyvolal tak širokou pozitivní odezvu. Velmi si vážím reakcí odborníků, kteří problematice evropských podpor, zemědělské politiky a právního rámce skutečně rozumějí. Stejně tak si vážím odezvy ze strany široké zemědělské veřejnosti. Beru to jako potvrzení, že v našem oboru existuje silná potřeba věcné debaty bez nálepkování a bez toho, aby se každý odborný názor automaticky převáděl na politické fandění.

Mým cílem nebylo a není hájit jednu firmu. Mým cílem je hájit předvídatelnost pravidel, právní jistotu a férové zacházení se zemědělci. Pokud od státu očekáváme, že bude po podnikatelích vyžadovat dodržování pravidel, musí totéž platit i obráceně: stát musí pravidla nastavovat jasně, vykládat je předvídatelně a neměnit jejich dopady zpětně podle aktuální politické atmosféry. To je princip, který považuji za zásadní nejen pro zemědělství, ale pro celé podnikatelské prostředí v České republice.

Martin Pýcha

předseda ZS ČR